Kraniosakrální osteopatie je jemná manuální metoda diagnostiky a léčby celého těla, jejichž cílem je podporování těla v samoléčbě. Je založena na myšlence, že tělo každého člověka obsahuje informace potřebné k odhalení základní příčiny zdravotního problému.
Při kraniosakrální osteopatii fyzioterapeut využívá tlak nepřesahující váhu 5 g/cm2. Tato neinvazivní manipulační technika se řadí mezi celostní terapeutické přístupy. Např. v sousedních zemích jako je Francie, Německo patří k běžným terapeutickým technikám využívaných ve fyzioterapeutické praxi.
Terapie spočívá v normalizaci kraniosakrálního systému, který se rozprostírá od hlavy po kost křížovou. Tento systém se projevuje jako rytmické proudění mozkomíšního moku, který vzniká filtrací z krevního řečiště, omývá mozek a míchu a pak se opět vrací do cévního řečiště. Snahou tohoto systému tedy je výměna a uvedení dalšího množství mozkomíšního mozku. Celý systém má vlastnosti polouzavřené hydraulické pumpy, která je funkčně v blízkém vztahu s centrálním nervovým systémem, autonomním nervovým systémem, neuromuskulárním (pohybovým) systémem a endokrinním (hormonálním) systémem.
Každý máme v těle několik druhů rytmů. Srdeční rytmus, při kterém srdce bije 60 až 80 krát za minutu, respirační rytmus, kdy se nadechujeme a vydechujeme 15 až 20 krát za minutu a již zmíněný kraniosakrální rytmus, při kterém se hlava mírně rozšiřuje a zužuje a páteř se prodlužuje a zkracuje 6 až 12 krát za minutu. V důsledku absorpce a vypuzování mozkomíšního moku se tohoto rytmu zúčastní celá řada kostí, tkání, fascií a vnitřních orgánů, proto se celé tělo svinuje dovnitř nebo se rozvíjí ven. Jakékoliv omezení nebo nerovnováha v těchto strukturách může přímo ovlivňovat fungování centrálního nervového systému.
Pomocí tohoto kraniosakrálního rytmu je možné diagnostikovat místa napětí nebo adhezí a najít místo, kde má tělo největší problém. Práce probíhá v úrovni tkáňového systému, který má schopnost ukládat do své tzv. „tkáňové paměti“ veškeré prožitky, ať už se jedná o zážitky fyzické (nemoc, úraz) nebo emoční. Tyto negativní prožitky vytváří již zmíněné místa napětí, která přes své vazby ovlivňují okolní tkáně, a zřetězuji se, což může vést až ke vzniku nemoci. Místo kde je vnímaná bolest, tudíž nemusí být místem její skutečné příčiny. Diagnostika a léčba závisí na znalosti anatomie a palpačních schopnostech terapeuta, který vnímá rychlost, amplitudu, symetrii a kvalitu kraniosakrálního rytmu a tím dokáže odhalit místo primárního napětí.
Kraniosakrální terapie využívá samoregulačních mechanismů těla, spektrum zdravotních problémů je tedy široké.
Samotná terapie je velmi klidná a příjemná. Klient je oblečen do pohodlného oblečení a většinou leží na zádech. Terapeut pracuje na specifických místech těla velmi jemným 5 gramovým tlakem, který využívá k uvolnění problémových oblastí. Citliví jedinci mohou vnímat různé tahy, pohyb lebečních kostí nebo snížení psychického napětí. Tělo na tuto terapii reaguje i několik týdnů, proto se další ošetření provádí přibližně za 2 až 3 týdny.
Cranio-sakrální systém byl objeven a zkoumám lékařem Wiliamem Sutherlandem roku 1990. Tento lékař zkoumal jednotlivé kosti tvořící lidskou lebku a zjistil, že lebeční švy umožňují pohyb jednotlivým částem lebky. Na základě mnohaleté práce rozvinul terapii jemných manipulací lebečními kostmi k vyvolání autoregulačního systému pomocí cranio-sacrálního konceptu. Ve svých studiích se věnoval i mozkomíšnímu moku a všiml si provázanosti s centrálním nerovovým systémem.