Metodu tapování vymyslel japonský lékař a chiropraktik Dr. Kenzo Kase v sedmdesátých letech dvacátého století. Po představení této metody na Olympiádě v Soulu v roce 1988 se stala součástí širokého povědomí odborné veřejnosti. V ČR ji pak rozšířila Clara-Marie Helena Lewitová (Hermachová) jako funkční taping, tzn. „kinesiotaping“. Nyní se stává z okrajové techniky stále více používanou, buď jako doplněk terapie, nebo i jako terapie první volby. Je to lepení elastických, barevných a bavlněných pásek na ošetřovanou oblast. Na základě specifického vzorování látky, tahu a způsobu lepení probíhá reflexní reakce v několika úrovních přes nervové, cévní i mízní dráhy, dle charakteru obtíží a tím i dle požadovaného výsledného účinku. Doplňkem této metody je tzv. crosstaping, který lze s úspěchem použít především jako bodovou terapii na ošetření jizev, reflexních a bolestivých bodů i akupresurních bodů. Jedná se o předstřižené mřížky ve třech velikostech ze stejného materiálu jako kinesiotapy, mají hlavně relaxační či stimulační efekt v závislosti na místě uložení.